Sokolíci přelézají slavnou Rybu na Marmoládě

Sokolíci na Rybách

Je sobota 30. července. Sedíme u auta na parkovišti kousek od lanovky v městečku Malga Ciapela v italských Dolomitech. Vzhledem ke zdravotním okolnostem některých sokolíků a nejisté předpovědi počasí jsou přítomni jen dva sokolíci, Ondra Hašek a já Tomáš Lukášek, a také naši dva mentoři pro tento výjezd, Dušan ,,Stoupa“ Janák a Lukáš Ondrášek (bývalý sokolík). Popíjíme pivko, dáváme vydatný jídlo a balíme věci s sebou. Předpověď hlásí okno na následující dva dny, plán je tedy jasnej – Cesta přes Rybu!

Odpoledne, když už není takové vedro vyrážíme pod zátěží našich batohů směr Rifugio Falier, chata v údolí pod jižní stěnou Marmolady. Cesta ubíhá dobře, a tak jsme již za necelé dvě hodiny u chaty a za dalších deset minut v base campu u tunelu z první světový. Rychle stavíme stan a přebíráme matroš, který si s sebou vezmeme do stěny. Snažíme se zabalit v light stylu, ale zase chceme udržet nějaký ten komfort. Bereme 4,5 l vody, 8 krajíců chleba, trošku špeku, jednu májku, tyčinky, nějakou tu svrchní vrstvu peří, goráček a jeden spacák. Ještě před setměním vyrážíme pod stěnu najít nástup a vynést cajky. Za šera sbíháme spět ke stanům, dáváme rychlou večeři, a ještě chvíli pokecáme s Ančou a Danem, kteří nakonec také dorazili. Za svitu hvězd uleháme do stanů k nabrání potřebné energie.

Příprava matroše před výstupem k base kempu, Dušan ,,Stoupa“ Janák přihlížející na naše počínání při balení. Foto: Lukáš Ondrášek

Budík zvoní ve 4:00, ze spacáků se nám moc nechce, ale je před námi třičtvrtě hodinový nástup a 21 dýlek na polici a zatmět rozhodně nechceme. Brzy už dáváme kaši a balíme poslední věci. Za rozbřesku vyrážíme od stanů. Pod nástupem doháníme Stoupu a Lukáše, ti polezou před námi, jakožto podpůrný a dokumentační tým. Těm se hned zprvu nedaří a v jedné z jejich pet lahví nalézají malou dírku, kterou nechávají pod stěnou.

První dýlka vychází na Ondru, prý 5+. S batohem, který rozhodně není lehký, padám hned v nástupovém bouldru. Na podruhé za pomoci fixní smyčky, která je v jediném nýtu v celé cestě, místo technicky přelézám a vydávám se přes nepříjemný rozchrastaný převísek za Ondrou. No to mě podrž, první dýlka a už takovej boj. Shodujeme se, že hodnocení za 7 UIAA by jí taky slušelo a vyrážíme do dalších délek. Ty už jdou o něco lépe, avšak některým by taky sedělo to +ko nebo písmenko nahoru. Před osmou dýlkou, první z těch, kde se stěna začne více narovnávat, dávám na polici asi už druhý káko od nástupu, fakt se mi nechce kadit z odsedky. Osmou délku dolézáme těsně před desátou hodinou. Následují dvě koutové délky, po kterých se přelézá do ploten, kde na lezce čeká dírkový labyrint, ve kterém je navigován občasnou skobou či fixní smycí v hodinách.

Jižní stěna Marmolády – stříbrné plotny. Foto: Lukáš Ondrášek

Před třetí hodinou dolézáme k papírově nejtěžší délce za 7b, která se nakonec rozhodně neukazuje jako klíčová. Dost dlouho zde čekáme než borci před námi dolezou a připraví fix na natáčení. Zrovna teď bychom to slunce ocenili. Celý den je zataženo a chvílemi dost fouká, sice občas trošku mrzneme, ale zato je parádní podmínka a nemáme moc velkou spotřebu vody. Dostávám tutovej program, zahřívám se a vrhám se do toho. V délce je vcelku dost erárního jištění, kvalitu jsem radši moc nezkoumal. Kousek pod klíčovým místem se přede mě slétá hajzlák a lepí se přímo na skálu před můj obličej, hnědkou ke mně. Fakt paráda, díky Stoupo…. Po docela urputném boji dolézám na štand. Od Ryby (díra připomínající rybu, podle ní je pojmenovaná cesta) to už je jen jedna délka za 6c, tu Ondra vcelku s přehledem přebíhá. V této vcelku malé a místy pokálené díře dáváme rychlou sváču a krákej rest. Ještě mám v hlavě myšlenky na to vylézt cestu stylem flash, ale čas neúprosně kvapí a zatmění se už nezdá tak nemožné.

Do první ze tří 7áčkových délek nalézám asi v půl 7. Za mě rozhodně nejhezčí dýlka v celé cestě. Začíná výlezem doprava z Ryby, za kterým následuje 8 metrů atletického lezení po dírách bez jištění, které zakončuje dynamo/náskok do madla, ze které se cvaká první skoba, následuje traverz nad Rybou a poté vytrvalostní dolez ke štandu. Těsně pod štandem, kde myslím že už mám vyhráno,

zjišťuji, že už mám docela hodně, tak skáču po smyčce. To je první náznak že náš flash je v pytli. Ondra následně s velkou bitkou proleze druhou klíčovou délku, díky čemuž ještě žije šance na jakž takž čistý přelez. Do posledního 7áčka, se snažím naverbovat Ondru, protože tuším, že by v to měl větší šance, přece jen se v tomhle nepříjemným a špatně jištěným terénu, kde se neustále stojí na nejistých stupech a drží plytké díry umí hýbat sakra dobře. Bohužel už má taky dost a řada je na mě, tak přebírám matroš a začínám vzlínat, no spíše než vzlínání to připomíná pohyb ožralého hrocha. Cvakám skobu a traverzuji k tenkým hodinám, který jsou provázány kevlarkou, ta je však děravá jak ústa staré ženy, tak jí moc nezkoumám a cvakám. Nade mnou je prázdno a traverzovat se už nedá, směr je jasný. Dělám pár nejistých kroků směrem dolů. Bitka, jak se sluší a patří. Najednou noha, kterou už dávno necítím střelí a už se houpu v laně. Smyčka naštěstí drží. Už mám dost! Pořádně se rozhoupu, abych se dostal 5 metrů do leva ke skobě a do lepších chytů, skobu následně vycvakávám, aby nedřelo lano a dolézám do spárosokola, který vede další 20 metrů ke štandu. Vidina toho, jak tam bojuju dalších 5 metrů bez jištění, abych dostatečně nadlezl onu nechutnou smyčku, a poté se budu vyklánět s nohami na třením, abych něco založil, se mi fakt nelíbila. Nakonec potupně volám na Stoupu a nechávám si hodit lano. Tak takhle jsem už jakoukoliv čistotu přelezu naprosto pohřbil. Už jen dvě délky na polici. Vedení teď už přenechávám na Ondru a já za ním už pouze vlaju s batohem, který mi přijde ještě těžší, než byl ráno. Na štandu pod policí nandáváme čelovky, teď už serem na styl, i prvolezec hákuje, jak to jde a občas uvolní nějaký ten kámen v rozchrastaném koutovém převisu. Když začínám lézt je už dost šero a po rozsvícení čelovky se širší okolí úplně zhasne. Tady začíná ten pravej animální boj o pohyb vzhůru. Cokoliv se mi naskytne v osvíceným kuželu přede mnou beru, ať už to je chyt, karabina, nebo skoba do které rvu fakáč.

Patnáctá délka za 7b (papírově nejtěžší) – posílám na flash. Foto: Lukáš Ondrášek

Ondra v druhé délce nad Rybou za 7a (rozhodně jedna z nejtěžších délek), kterou posílá na flash. Foto: Lukáš Ondrášek

Třetí 7a nad Rybou. Zde si nechávám poslat lano 🙁 Foto: Lukáš Ondrášek,

Konečně police… Dáváme si, pokud ne zaslouženou, tak rozhodně potřebnou chálku a připravujeme flek ke spaní. Na polici je dokonce i malá karimatka, kterou si házíme pod zadky a pod záda motáme lano. Bereme všechny vrstvy oblečení a zalézáme do spacáku. Jak by řekl klasik ,,Lepší než-li dívčí zrada, teplá prdel kamaráda.“ Teplotní komfort a veliká únava se stará a vcelku rychlé usnutí. Během noci samozřejmě následuje časté buzení a měnění pozic, ale ráno přichází rychleji, než bych čekal.

Za východu slunce dáváme vydatnou snídani, chleba se špekem a s májkou. Nahoru nás čeká ještě 17 délek lehčího charakteru, moc se tedy nezdržujeme a zahříváme ztuhlá těla. Hned ta první musí být nejtěžší. Jen 6a? No jasně takových 6áček už bylo. Hned na začátku u skoby je nepříjemnej dlouhej fix, parádní bouldr na rozlez, na podruhý ho udělám a následně spojuji s další dýlkou. Terén se dále pokládá a zlehčuje, s tím se zvyšuje tempo našeho postupu vzhůru. Pro ještě větší urychlení lezeme asi 5 délek simultánně a dolézáme k závěrečným komínům, ve kterých nás čeká už ,,jen“ 6 délek. První z nich vytáhnu a zbytek s radostí přenechám Ondrovi. Vypadá to, že pohyb v rozesraným a mokrým terénu mu tolik nevadí. Občas to je celkem divoký, když v takovým komínu lezou dvě dvojky nad sebou, chvílemi jsem si připadal jak na koncertě Micka Jaggera a jeho party.

Okolo jedné hodiny konečně dolézáme na vrchol. Euforie se nekoná, spíše úleva ze zutých lezeček a vědomí, že další bivak nehrozí. Dáváme pár vrcholových fotek a hurá k lanovce, která je těsně vedle nás. Při přelízání zábradlí k vyhlídkové plošině činíme pro turisty pěkné divadlo. V některých vyvoláváme takové emoce, že si nás nenápadně fotí. Ledovec je zavřený, tak moc rádi dáváme 20 éček za lanovku a už to drandímě dolů k autu na pivo.

Vrcholové foto na horní stanici lanovky. Foto: Lukáš Ondrášek

Cestu přes Rybu je legendární cesta od Igora Kollera i Jindřicha Šustra, která byla původně ohodnocena za VII – A2. Jedná se o první průstup touto částí stěny, tedy stříbrnými plotnami. Před Igorem se o průstup pokoušel o rok dříve Heinz Mariacher, ten však dvakrát skončil 20 metrů od Ryby. Heinz se držel etiky čistého lezení, pokud tedy bylo nutno hákovat slanil. Druhého srpna roku 1981 slovenský lezec Igor Koller nastoupil do stěny s teprve 17ti letým Jindřichem Šustrem a průstup dokončili 4. srpna. V cestě sice použili technických pomůcek a stěnu neprostoupili čistě, jako to plánoval Heinz, tím však jejich výkon neztratil na hodnotě. V roce 1984 Mariacher se svými druhy cestu zopakoval a uznal, jaký to byl úctyhodný výkon, ve své době se jednalo o jednu z nejtěžších cest v Dolomitech. O další tři roky se Heinz postaral o volný přelez.

Z mého pohledu se jedná o naprostý masterpiece (mistrovské dílo). V nejtěžších délkách směr neudávají žádné kouty ani spáry, ale leze se plotnami až kolmými stěnami, kde člověk musí odhadnout jakým směrem lízt. V dnešní době je v cestě nějaké fixní jištění, tudíž to udává směr. Přijde mi úžasné, jak se jim tento úchvatný směr povedlo najít a za to jim moc děkuji. Také moc děkuji Ondrovi, že jsem si s ním mohl cestu vylézt, lepšího spolulezce jsem si nemohl přát.