Kategorie: Horolezci

Sokolíci v Ádru

Již od výběrového řízení Sokolíků na Panťáků, jsem se nemohl dočkat na první výjezd. S vědomím, že se nejspíš pojede do Labáku má nedočkavost ještě stoupla. Avšak po pár dnech se na facebookové skupině objevil příspěvek s nadpisem: „ÁDR 4. – 8. 6. 2021“. V tu chvíli mi spadnul hřebínek. ,,Co tam budu ksakru dělat, vždyť nejsem žádnej spárař,“ začal jsem si v hlavě představovat, jak jsem ve vysolený spáře x metrů nad posledním jištěním a rázem se mi začali potit prsty. Po chvíli nejčernějších myšlenek jsem si uvědomil, že přesně toto je styl lezení, ve kterém se potřebuji zlepšit, a že Sany není žádný blázen, aby spáraře amatéra poslal do nějaké vraždy.

Příjezd (1. den)

S Ondrou Haškem přijíždíme na Zámeckou těsně před oficiálním zahájením, avšak Sokolíci nikde. Jsou zde akorát legendy našeho sportu čekající na účastníky srazu alpinistů nad krýglem vychlazeného pívka. Slunce ještě příjemně hřeje, ale horko už není. Z toho usuzujeme, že ostatní využívají večerní podmínky, nebo jsou teprve na cestě. Jdeme tedy zkontrolovat co mají v hospodě na čepu a přisedáme k již zmíněným borcům.

Večer se schází nemalá partička známých či méně známých lezců. Zde přichází prostor pro spřádání plánů na léto a na nadcházející den. Jelikož chceme být další den zcela funkční, mít radost z pohybu, a nikoliv z toho že se nám motá kedlubna, jdeme vcelku brzo spát.

Já vs spáry

Moc spár vylezených nemám, nevyhledávám je, avšak pokud se v nějaké cestě objeví, umím použít žábu a pěst o přijatelném rozměru. Dokonce jsem se párkrát setkal s dvojžábou či klíčem, ale za spáraře se rozhodně nepovažuji.

Já vs Ádr

V Ádru jsem nikdy nelezl. Dost jsem o něm slyšel, prý samá spára, ale nějaká stěnovka se občas taky najde. Mám z něj respekt, ale ve spárách se snad trošku hýbat umím.

První kontakt se širočinou (den 2.)

Ráno se rozdělujeme do skupin a vyrážíme do skal. Je dosti teplo, tak oblékám pouze šortky, triko a do batohu přihazuji bundu. V tu chvíli ještě netuším že toho budu pekelně litovat. Vyrážíme směr Milenecká hora na doporučenou cestu „Polická“ (VIIb na Hrad). Ondra už v Ádru párkrát lezl, tak se navazuje na první konec lana a začíná pomalu vzlínat vzhůru. Za chvíli se ozývá „můžeš zrušit“ a následné „jistím“. V první části si užívám krásné stěnové lezení s občasným využitím žáby. Nad 3. kruhem se najednou spára rozšiřuje na rozměr, se kterým jsem se ještě tváří v tvář nesetkal. Po vyčerpání mého arsenalu spárařských technik mi nezbývá nic jiného než zalézt dovnitř širočiny, kde nacházím pozici k nabrání sil k dalšímu pohybu nahoru. Zvedám svůj zrak vzhůru, kde se škodolibě směje můj jistič. To mě donutí k dalšímu úsilí, jen nevím, jestli je to k něčemu platné. Při každých vylezených 20 centimetrech sjíždím téměř stejnou vzdálenost zas dolů. Po dlouhém a urputném boji za pomoci pár chytu, které jsem našel zřejmě z vůle boží, dolézám na vršek. Připadám si jako bych běžel maraton po mejdanu, jen s tím rozdílem, že mě nebolí hlava a nemám zbytkáč. Za chvíli naštěstí tento pocit utrpení přechází v úžas nad krásným okolím a radost z dobytého vrcholu.

Dále přecházíme za ostatními k Hadí věži. Po okouknutí cest v okolí usuzuji, že si dám raději něco na druhém. V tu chvíli Anča dolézá Hru o život VIIa. Na první pohled fajn cesta, dole ostrý kout, něco mezi komínem a širočinou, který plynule přechází ve spáru. „Tak jo, to by mohlo jít, na rozpor přece lízt umím,“ říkám si v duchu při obouvání lezeček. Udělám pár svižných temp za pomoci malých stupů, které jsou během chvíle již minulostí. Nyní stojím vzepřen v komíně, který rozporem rozhodně nepůjde. „Musíš použít koleno,“ slyším ze země. Vzhledem k mému outfitu se mi to moc nelíbí, ale činím, jak mi je poraděno. Nakonec se mi podaří udělat pár temp. Nevím, jestli se k nim hodí přívlastek lezeckých, ale silových rozhodně. Po chvíli dochází i síly a nezbývá než na plno využít vklíněnou holeň na jedné straně o lezečku na druhé o koleno. Snažím se kousek přizvednout, avšak žába vlevo nedrží a koleno vpravo? To už tuplem ne. Pomalu začínám přicházet o pracně vylezené centimetry, natož se snažím ještě více zabrat. Cítím, jak se mi zarývají zrnka písku do rozedřeného kolena a vzápětí padám do lana. Dávám ještě jeden marný pokus a nechávám se potupně spustit.

Hned za chvíli mám možnost si vyzkoušet Dubčekovu spáru, kterou natahuje Ondra Mrklovský, a zvednout si tak sebevědomí po předešlém neúspěchu. Navíc se nade mnou slitovává jeden hodný vysloužený sokol a zapůjčuje mi své okované spárařské kalhoty. On sám totiž tvrdí, že dobré hadry jsou půlka úspěchu ve spáře. Bohužel přebírám pouze kalhoty, a nikoliv moudro. Kdybych tomu tak učinil, tak si vezmu i rukavice. To mi ale bohužel moje lenost a doměnka, že to půjde i bez nich nedovoluje. Už po prvních pár metrech zjišťuji, že je to ještě těžší, než jsem čekal a za chvíli ze spáry vyjíždím. Po pádu do lana si uvědomuji, že by se ty rukavice přeci jen hodili. Obracím se tedy na přihlížející lezce pode mnou s žádostí o podání rukavic z mého batohu. Tato informace vzbudí nemalé množství emocí nad mý počínáním. S rukavicemi se mi dostává i střídmá dávka zaslouženého výsměchu. Cestu se mi nakonec podaří dolézt, dokonce i bez pádu, ale dává mi zabrat více jak kdejaká desítka.

Aktualizace mého postoje k Adršpachu po prvním dni lezení:

Já vs Ádr

V Ádru jsem už lezl. Je to samá širočina. Cením lidi, co to umí a baví je to, ale nechápu je. Je to hrozná dřina a ani zdaleka se to neblíží lezeckému estetickému pohybu. Doufám, že zítra půjdeme do Teplic.

Konečně na prvním (den 3.)

Tak jdeme zase do Ádru na klasiky. Po včerejší zkušenosti přibaluji i dlouhé kalhoty. Po cestě pokukuji aspoň po náznaku stěnového lezení, ale marně, všude samá spára. Dorážíme pod Zrzka, když tu vidím dva kruhy ve stěně obklopené kyzy. „Sakra to vypadá pěkně,“ v hlavě si už představuji pěkné kroky ve stěně, pak si ale vzpomenu na včerejšek a zase se uklidním. Navíc název cesty Minimum rozumu taky není moc povzbuzující. Zá Óňou Mrklovským si dávám na rozlez cestu Domino, krásná cesta s přepadem do stěny a tou dolez na vrchol. Představa, že bych šel tuto cestu na prvním mi dodává sebevědomí. Za chvíli už provazuji hodiny a následně se překuluji přes hranu do kyzovité stěny. K prvnímu lezu dosti opatrně, prý to není úplný beton. Po pár metrech zjišťuji, že je to lepší, než jsem čekal, tak zahazuji nervozitu z vylomeného chytu za hlavu a s lehkou opatrností dolézám na vrchol. Večer jsem se dozvěděl, že to je prý cesta s vykřičníkem. „Jestli je tohle cesta s vykřičníkem, je potom vůbec nějaká cesta v Ádru, která by ho neměla?“

Avšak odpověď na tuto otázku jsem znal již po cestě ze skal. Sany nám doporučil Starou cestu za VIIa na Bakchuse. Pod cestou jsme stáli tři ne úplně zdatní spáraři. Jelikož jsem ve stříhání fakt profík, tak jsem vyhrál, což mi otevřelo možnost cestu sajtnout. A taky že ano, utrpení z předešlého dne přeci jen k něčemu bylo a pomohlo mi k mé první vytažené spáře v Ádru.

Aktualizace mého postoje k Adršpachu a spárám po druhém dni lezení:

Já vs Ádr a spáry.

Vypadá to, že v Ádru nebudou jen šílený širočiny, vytáhnul jsem už dvě cesty. Jednu stěnovku, sice tady takových asi moc nebude, ale když už tak budou stát za to. A jednu spáru, která ve mně probudila pocit, že ne všechny spáry jsou odporný a třeba si ještě nějakou dám.

Zevl a sportovky (den 4.)

Konečně něco, co mi půjde. Šimon, zkušenej sokol, přichází s parádním programem pro třetí lezecký den. Jelikož už mám spár vcelku dost, tak Ostašká trilogie zní opravdu lákavě. Jako první dorážíme pod Karbaníka, kde již Šimon zkouší cestu s názvem Skat za Xa. Jedná se o převislou stěnu s chyty něco, co jsem poslední dva dny mohl jen ztěžka zpozorovat. Na nic tedy nečekám, vyslýchám si betu, rychle se zahřívám a jdu lízt.

Zbytek dne se nese v duchu lezení desítek a zevlení mezi pokusy. Mně i Šimonovi se daří „Ostašká trilogie“ (Skat Xa, Total brutal Xa a Hranomat Xa), František dokonce přidává ještě Arachnofobii za Xb. Dvě z cest posílám na první, jen Hranomat mi dává chvíli zabrat.

Sportovní spára? (den 5.)

Na poslední lezecký den vyrážíme do Ádru užít ještě nějakou tu spáru. Sany opět nezklamal a vybírá mi krásnou cestu s názvem Kolo nebo lezení. Dále přecházíme za zbytkem sokolíků, kteří zkouší Tenký psaní na Pošťáka. Pro mě jedna z mála cest v Ádru o které jsem něco slyšel dlouho před příjezdem a rozhodně mě nenapadlo, že bych jí šel zkusit hned na prvním výjezdu sem. Po nemalém ujišťování, že érárky v cestě jsou opravdu tutové stahuji lano a navazuji se na první konec. Na nástupu mě okamžitě překvapí koutová širočina, naštěstí téměř okamžitě objevuji grif a následně zabírá žába za pravou ruku, což mi otevírá cestu k prvnímu kruhu. Dále pokračuji za hranu, avšak traverz v převise mě vysiluje natolik, že vypadávám ještě pod erárkou a objevuji se opět v koutě kousek nad jističem. V dalších pár pokusech mám možnost otestovat érárky, které jsou naštěstí opravdu tutové a následně se dostávám ke druhému kruhu. Podle některých je to dál choďák, ale pro mě se to spíše utahuje. Spára se zužuje na horší žábu, ve které zvládám udělat ještě pár temp a pak už jen citím, jak pomalu vyjíždím ven. Následně se ocitám v laně s pocitem, který jsem za poslední 4 dny nezažil, mám bandasky jak kráva.

Aktualizace mého postoje k Adršpachu a spárám po čtvrtém dni lezení:

Já vs Ádr a spáry

V Ádru jsem lezl už 3 dny a kompletně se mi na něj změnil pohled. Zejména díky spárám. Nakonec na tom hlemzání ve sparách přeci jen něco bude a pociťuji že to rozhodně chci zase zažít, a proto se plánuji do Ádru zase někdy vrátit.